Pokud kalení proběhne úspěšně, přistoupí se k leštění. Leštění je velmi náročný proces jak časově, tak i na vysokou kvalifikaci. Leštič, který leští nově vyrobený meč, má za úkol vytvořit dokonalé tvary a respektovat kovářův styl.

Práce začíná velmi hrubým kamenem Arato (hrubost 120). Tímto kamenem se vytvoří přesné tvary a všechny hrany. Tahy na tomto kameni jsou vedeny kolmo na osu čepele. Dále se pokračuje postupně jemnějšími kameny (binsui, kaisei), přičemž se směr tahů sklání vždy o kousek k ose čepele. Vždy jemnější kámen má za úkol odstranit stopy po předešlých kamenech a zdokonalovat tvary. Kámen čů nagura již jen zjemňuje povrch a připravuje jej pro práci s jemnými kameny. Po ukončení práce na tomto kameni se vyrobí habaki a pochva (saja) s držátkem (cuka). Pokud se vyrábí meč s kompletním vybavením, tak se také zhotoví ozdoby (cuba, fuči, kašira atd.). Po jejich vyrobení se dále pokračuje v jemném leštění.

Leštění pokračuje kamenem komanagura, který má za úkol připravit povrch pro práci na kamenech učigumori. Komanagura má přesně určený pohyb, aby se povrch velmi dobře připravil pro další práci. Kameny učigumori jsou poslední kameny, po kterých se pohybuje čepelí. Zviditelňují hamon a strukturu oceli (hada) a téměř nemají vliv na geometrii čepele. Tyto kameny musí být velice kvalitní a jemné (hrubost až 8 000) se specifickým složením, které umožňuje poodhalit strukturu oceli meče. Výsledkem této práce je jakýsi náhled do nitra čepele. Při tomto procesu se také velmi zvýrazňuje kalení meče hamon a spousta kalicích a kovacích známek.

Po kamenech učigumori přichází práce s kameny hazuja a džizuja. Hazuja je vlastně tence vybroušený plátek učigumori, podlepený rýžovým papírem a lakem uruši. S tímto kamínkem se zvýrazňuje kalené ostří. Džizuja je tence vybroušený kámen narutaki, což je velmi jemný kámen, ale jiného složení než ten předešlý. Není podlepený a pracuje se s ním v přírodním stavu. Při práci je přilepený pomocí vody přímo na palec. Tento kámen zvýrazňuje hadu a upravuje kvalitu povrchu.

Další postupy již jen upravují vzhled povrchu různých částí čepele. Nyní se leštič musí rozhodnout, jakou metodu dokončení bude provádět. Existují dvě varianty. Jednou je hadori a druhou je sašikomi. Záleží jen na zkušenostech leštiče, aby odhadl, na který typ čepele si může danou techniku dovolit použít.
U první varianty – hadori - (v dnešní době je užívána v drtivé většině případů), se postupuje tak, že se použije nugui, což je jemný prášek oxidu železa a kanahady, kterým se čistí povrch. Ten ztmavne a zvýrazní se hamon. Dále se provede migaki - proces, kdy se kovovou, velmi vyleštěnou jehlou leští části šinogi-dži a mune. Dalším krokem je hadori. To se provádí obdobným kamenem jako hazuja. „Vybělí“ se takto hamon, což umožňuje zvýraznit některé detaily kalení, ale naopak jiné zase potlačí. Závěrečnou operací je jokote a bóši-narume. Obě se týkají kissaki. Je to proces, při kterém se zdokonalí hrana mezi plochou hira-dži a kissaki a vysměruje se celé kissaki.
Druhá varianta – sašikomi, se provádí trochu odlišně. Celé leštění je totožné až po hazuju a džizuju. Po nich se také provede v podstatě nugui, ale odlišným práškem. Ten se v tomto případě nazývá džitekko. Opět je základem oxid železa, ale jiný druh. Ocel se na těle čepele jakoby vyleští, ztmavne, ale hamon zůstane světlý. Díky odlišné technice provedení je výsledek jiný, než u nugui při hadori. Sašikomi upraví čepel tak, aby povrch čepele byl lépe čitelný i pro laiky. Především hamon. Proto je oblíbené zvláště u nejaponských zájemců o japonský meč. Po provedení této operace se udělá migaki, ale dále se nedělá hadori, ale přistoupí se k jokote a bóši narume.
Po dokončení všech operací se čepel musí zkontrolovat, zda je celý povrch sladěn do jednoho odstínu. Pokud je vše v pořádku, čepel je hotová.

Každá čepel je však jedinečná a podle toho je třeba výše popsaný postup upravovat a vybírat vhodné kameny. To vyžaduje obrovské zkušenosti a zručnost leštiče.